V jedné zářijové školce jsme se rozhodli, že si nebudeme o švestkách jen vyprávět, ale že si uvaříme opravdické švestkové knedlíky. „Já jsem švestka tmavě modrá, do knedlíků bývám dobrá..“ učíme se říkanku a válíme knedlíky. Ale jak to vlastně začalo? Přišli jsme na naší loučku „Na sadech“. Oni tu tedy žádné sady nejsou, ale kdysi dávno, možná před sto lety tady asi byly. Je tu spousta 
hrušek a jabloní. Ovocné stromy rostou v lesích, bez péče sadaře, rostou si jak chtějí. Na loučce jsme postavili ohniště, každy přinesl nějaký pěkný kámen. Pak se nosilo dřevo a kdo chtěl válel knedlíky. Nejdříve se zdálo, že dřevo budou nosit na oheň hlavně kluci a knedlíky vyválí holky, ale nakonec si všichni chtěli zkusit všechno. Honza se staral o oheň a Blanka válela knedlíky. A všichni kulíšci pomáhali, tam a nebo tady. Když se voda začala vařit, kulíšci hlídali bublinky, dala Sára knedlíky do vody. Vařilo se, bublalo a klokotalo.
A za pár minut každý dostal do své mističky knedlíček. Posypal ho cukrem se skořicí a to byla ňamka! Někdo spořádal i dva. A to šlo o moučník, po jídle od maminek.:-) Pak se uklidilo, oheň zalil, aby lesu neublížil. A šlo se odpočívat. Blanka, Honza a Sára vyprávěli tři pohádky. Po hodince ve spacáčcích se šlo k jezírku. Ale nebylo to opravdové jezírko, bylo to jezírko pohádkové. K jezírku také nebylo snadné dojít. Každý si musel vzít svojí lahvičku s vodou a poslouchat táhlý, hluboký zvuk Koncovky, která poutníčka s vodou k jezírku dovedla. A už byl čas na návrat. O knedlíkách se mluvilo ještě cestou domů..„..připravte si rendlíky, na švestkové knedlíky.“:-)
Sára