Toho středečního ráno bylo jasné, že bez deště to dnes nepůjde. Nebe bylo zamračené, zatažené, šedavé. Sluníčko se pečlivě přikrylo peřinou z mraků, a nekoukal mu ani malinký paprsek. Jen co jsme vyšli na kopec, na naše oblíbené místo Pod Skalkami, začali jsme stavět stan. S pomocí šesti kulíšků to šlo samo. Martínek držel uprostřed stanu se Sárou tyč. Někteří kulíšci přidržovali provázky okolo stanu, jiní nosili kolíky. Krásná spolupráce. Jen co zabzučel zip u vchodu, pustili jsme se do svačinky. A venku začalo pršet. Nejdřív jen tak slabounce, tichonce, polehoučku. Kapky se daly počítat, ale po chvíli už venku duněl pořádný slejvák. A my pěkně v teplíčku, v suchu jedli a povídali. Pak se hrála s Evičkou hadová. „Had leze z díry, vystrkuje kníry….“. Když se došlo k červeným střevícům měnila se barva. Každý hned hledal onu barvu. Někde na batůžku, na vozíku nebo na sobě. Nato se hrála oblíbená hra s Honzou a jeho Koncovkou. Jak vrány lítají sem a tam, a nejen do trní. Ve stanu, a v tom našem velkém kulíškovém stanu, se dá hrát spousta úžasných her. Ani nám déšť, co lil a lil, nevadil. No a pak pršet přestalo. Sára povídala pohádku o Kulíškovi a jeho kouzelném dalekohledu. A pak již malí stopaři vyrazili ven, hledat šipky z klacíků, trávy a kamínků. Stezka nás vedla cestou, pěšinou, kolem jezírka a skalky. V čele Ladunka a Bertík. Vysoko na větvi objevil Jonáš schovaný poklad „kouzelné dalekohledy“. A hned jej šikovně dokázal „sundat“ na zem. Každý si jeden dalekohled vzal a pozoroval. Nejdelší dalekohled měla Vendulka, a co s ním všechno viděla? Brouky v trávě, šišku na stromě, kapičku vody na listu…Z dalekohledů se za chvíličku staly kouzelné schránky. Do jedné se sbíraly kamínky, do jiné jetel, do další kůra ze stromu. A pak byl už čas se vrátit ke stanu. Když jsme společně stan složili, ozvalo se kap, kap, kap. To nám déšť vyprávěl, že to takhle nenechá, že do stanu se tedy schovávat nebudeme. A my už museli dolů k lavičce. Cestou pršelo a pršelo. A byla to cesta úžasná, Ze všech děr vylezlo miliony žížal, že uděláme žížalí závody. Stružky se rozvodnily, a tak jsme si s Ladunkou, Martínkem a Bertíkem hráli na řeku Vltavu, jak teče zprudka údolím. Procházeli jsme jezery,rybníky, korytem obrovité řeky jako obři. Házeli jsme do říčky kamínky, a stavěli z klacíků mosty. Holinky jsou ty nejúžasnější a nejzábavnější boty, jaké kdo kdy vymyslel. Sláva panu Holínkovi! Déšť nám teda rozhodně nevadí, to už víme. Dole nás čekalo jen pár opakovacích písniček, máma nebo táta a hurá domů.
Sára